Deprese (článek z HateFree)

6. září 2016 v 15:21 | Marla |  Diet

Už zase si říkám ,,od zítra". Od zítra přestanu jíst. Od zítra mi bude líp. Od zítra se začnu učit. Od zítra budu lepší člověk. Od zítra budu všechno zvládat. Je to píčovina.
Alespoň sem házím článek, který by mohl některé z Vás zajímat.


Jmenuju se Andiela a měla jsem deprese



Andiela Sabio si prošla depresemi, kvůli kterým byla hospitalizována na psychiatrii. Jak může člověk deprese prožívat, jak jeho onemocnění vnímá okolí a proč o depresích otevřeně nemluvíme? Na to Andiela hledá odpovědi na základě vlastní zkušenosti ve svém velmi sugestivním textu.


PROSTĚ JAKO CHŘIPKA
Minimálně první měsíce bolí na fyzické úrovni. Tváří se jako únava - žaludeční chřipka - migréna - střevní chřipka - únavový syndrom. Prostě chřipka. Jeden čas jsem měla takovou úzkost v hrdle, že jsem několik týdnů nemohla mluvit. Přišla jsem úplně o hlas. Řada lidí zcela ztratí chuť k jídlu a vše jim páchne. Někteří to mají úplně obráceně - jí a jí.
Zajímavé je, že to je ještě etapa, kdy si hrozně fandíte a hlavně myslíte velmi pozitivně. Pořád. Depresáři všeobecně myslí velmi pozitivně, ale strašně blbě se cejtí. "A kdo ne?" říkají si. "Všichni mají problémy a umí je krásně řešit, všichni mají vše krásně zorganizované, jsou silní a úspěšní, tak přece já nebudu ten slaboch." Jenže ono to pokračuje. Párkrát jste po ránu slabí, jako byste měli čtyřicítky a nemůžete vstát z postele. Naivně se domníváte, že je to tím počasím, že ve vzduchu zase něco lítá nebo že máte trochu stres. Pořád ještě nevíte, že máte deprese.
Na konci už nezvládnete ani základní hygienu. Nezvládnete dojít pár kroků do obchodu, něco si uvařit, trochu si uklidit. Co hůř - připadáte si jako v hororu. Jako by se mělo každou chvíli něco strašného stát. Jako by vás někdo držel za nohy z okna v desátém patře a vy měli strach, že umřete. Vy sice víte, že to je absolutní blbost, ale na fyzické úrovni prožíváte tento panický strach a stres. Jste šíleně unavení, ale nemůžete spát. Bojíte se, že zazvoní telefon, neposloucháte hudbu ani se nedíváte na ten nejvtipnější film. Nejde to. Jenže vám to skoro vůbec nikdo nevěří…


HOSPITALIZACE
Psychiatrie má většinou několik oddělení, např. pro staré lidi, anorektičky, horší případy (sebevraždy, léčení ze závislostí apod.) a pak jednoduší případy (deprese, úzkosti, ale i lehčí schizofrenie). Když jsem poprvé dorazila na ono oddělení pro "jednodušší případy", nevěděla jsem, zda na chodbě potkávám pacienty nebo návštěvy. Přišli mi docela dost normální a v klidu (brzy jsem zjistila, že to je i tím, že jsou všichni pod prášky).


PRVNÍ DNY
Jste brutálně vyčerpaní, takže první dny takřka nepřetržité spíte. Za první to tělo to potřebuje, za druhé hned první den dostanete drogy (a to prohlašuji zcela vážně, ačkoliv ne s každým lékařem bych se na tom asi shodla), takže konečně spát můžete. Myšlenky vám nikde nelítají, proto se vám i hezky medituje. Ale upřímně - meditace na rivotrilu, frontinu nebo neurolu je prostě fake. U některých svých reakcí (třeba u nutnosti pochodování na jednom místě u večeře) jsem si vzpomněla na středoškolské období a kamarády, kteří tenkrát experimentovali s drogami. S empatií jsem na ně na oddělení vzpomínala, když jsem ráno měla nějakej blbej dojezd.
Vaše rodina a přátelé si často myslí, že se z vaší strany jedná o jakýsi rozmar. Že to je nějaká blbá sranda, která vlastně vůbec není vtipná. Pokud na ně navíc prostě musíte přehodit nějaké své povinnosti - protože třeba máte psa, dítě nebo nějakou záležitost s bytem - mohou být i naštvaní, že je trochu obtěžujete. Protože jste slaboši. Problémy mají přece všichni a nikdo se z toho nehroutí.
Nutno však říct, že většinou blízké okolí nakonec pochopí, že to není zase taková sranda. Sama vím, že od hospitalizace vaše blízké okolí začne brát trochu víc ohled na to, že je vám fakt blbě, ale budete jim muset vysvětlovat věci, kterým pořádně ještě sami nerozumíte. Například Proč. "Proč, když se ti nic tak hrozného neděje?"


TRABLE S OKOLÍM
Vaše okolí se rozdělí zhruba na dvě skupiny. První zarytě tvrdí, že všechno je jen v hlavě a že ty prášky vůbec nepotřebujete, to potřebují jenom srágory. Stačí si to tam hezky nastavit a život půjde jak na drátku: dům, auto, prachy, hadry - tedy něco mezi Merlose place a Sexem ve městě.. Pak je tady ta druhá skupina, a ta vás nabádá, ať to klidně berete a klidně i víc, když je vám po tom lépe. Jen si zobněte. To často říkají hlavně lidé, kteří už ty léky berou, akorát už je berou více jak dva roky a mají v úmyslu je brát do konce života. Já si nevybrala ani jednu z těchto možností. Výsledkem je, že jsem skoro rok bez léků a vcelku v pohodě. Možná lépe, než kdy jindy. Ale každý to může cítit samozřejmě jinak.
Nicméně nelze okolí vyčítat, že nic neví o depresích a úzkostech, když o tom upřímně nevíte nic ani vy sami. Ono se o tom totiž moc nemluví. Napsat na Facebook, že jste měli průjem nebo se pozvraceli, je společensky možná únosnější, než když napíšete, že máte depresi či úzkost. Překvapivé ale je, že bychom to vědět mohli, protože se z deprese ,,léčí", a to léčí dávám do uvozovek opravdu záměrně, téměř 20 % lidí. To znamená, že pokud máte 500 přátel na Facebooku, asi 100 z nich může mít opravdovou klinickou či situační depresi. A s úzkostmi a s tím vším spojenou medikací může mít přímou zkušenost. A docela dost možná to jsou lidé, do kterých byste to v životě neřekli.





Už zase si říkám ,,od zítra". Od zítra přestanu jíst. Od zítra mi bude líp. Od zítra se začnu učit. Od zítra budu lepší člověk. Od zítra budu všechno zvládat. Tak od zítra.
M.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama